dny utíkají

Dny utíkají... dnes už čtvrtek, skoro půlnoc. Není času na zbyt, natožto na psaní blogu....

Ráno do školy, odpoledne ze školy... šílená zácpa, inhalace výfukových výparů ve 40 stupních ve stínu (tady jezdíte většinou na slunci v padesátkách v 4:30 odpoledne v největší dopravě),současně se soustředit, ne na dopravní předpisy, ale na vlnu, po které se zde jede. Nejedeš na vlně, nepřežiješ. Smysly se vám bystří na maximum, adrenalim koluje v žilách, pot šplíchá ze všech pórů, když se dostanete domů, poděkujete bohu, že vám dělal na cestě spolešnost. Sprcha, jídlo, úkoly.

Dlouho jsem nepsala, neb jsme byla v ne neveselém, ale ani ve veselém rozpoložení. Dnes jsem se přestěhovala již do 4. pokoje v guest housu, ve kterém bydlím od počátku příjezdu do Chiang Mai. Důvod? Nevychovaní Irové, kteří nedokážou pochopit fakt: sdílím - resektuji ty, co se mnou sdílejí. Je to jenom jedno z dlaších připomenutí...toho, jak vděčná jsem za svou výchovu, hodnoty, které mi byly předány, důležitost respektu vůči sobě samé (tím pádem i okolí) a nebát se toho, otevřít pusu a ozvat se,když vás něco točí...

Bohužel se tu mnoho cizinců chová jak hovada. Není pak divu, že vás lidé soudí na základě zkušeností s těmito indidui. Je to jak u nás. Cikán - krade, dělá binec. Předsudky. Předsudky podložené zkušenostmi s většinou. Myslím, že i proto jsem byla okradena. Místní nabývají pocitu: cizinec = bohatý. Oni nevidí, že člověk, který si tu žije jako prase v žitě patří ve své zemi k naprostému průměru. Mám pocit, že mnoho lidí ne jen, že nemají respekt vůči téhle zemi, ale ani vůči sobě.

Je to uzavřený kruh, pokud nezměníme přístup my - farangové (cizinci), nezmění se ani přístup místních. Je nejsnažší začít sami od sebe. Lidé však milují výmluvy, neradi se rejpou ve svém vlastním svědomí a vědomí.

V průběhu minulých dní se naskytla další příležitost poděkovat vesmíru za opatrování mé osoby. Předevčírem jsem jela do školy a na křižovatce u mého guest housu sražená holčička školního věku na scooteru, ne víc než 12 let, roztříštěná lebka, krve jak z prasete... co je oproti tomu ztráta věcí? (děti školního věku zde jezdí na motorkách běžně).

Další z věcí, co mě vytočily byla národní pošta. Otvírá 8:30 (škola začíná 9:00 na druhé straně města) a zavírá 16:30 (škola končí 16:00 na druhé straně města). Když přijdete do office, pošlou vás od jedné přepážky ke druhé, od druhé ke třetí, od třetí ke čtvrté... kam by taky spěchali, že? Než se dostanete k cílové přepážce, už byste měli být na cetě do školy. Na jednu stranu je to příjemné, vidět ten poklidný a nestresující se postoj, na druhou stranu, když potřebujete něco vyřídit v limitovaném čase, tak se to stává překážkou.... samozřejmě je to příležitost k tréninku duševní gymanstiky. Posledních pár dní začínám mít pocit, že se ze mě stává duševní vrcholový sportovec.

Člověk si tu uvědomí spoustu věcí. Potkáváte zde mnoho různých lidí, pozorujete interakce, odhaĺujete příčiny chování (domýšlíte si), odhalujete svoje slabé i silné sránky (zvádnete to, co byste nidky nevěřili, že dokážete, poperete se s tím, co byste mysleli, že vás semele), děkujete za všechny příležitosti, které vás vedou k novým nhledům a za možnost poznat, co se ve vás skrývá....

Čas jít spát.

Miluji evropu, miluji asii, miluji poznávat nové lidi a sama sebe, vážím si všeho, co mám doma i co mě potkává na cestách... život je jedno velké interaktivní dobrodružství a já se snažím si to užívat, vědomě, přítomně, opravdově.