Koh Chang "Dovolena"

V neděli v 6 hodin večer jsem byla nachystaná v guest housu, kde mě měli vyzdvihnout a dovést na VIP bus, který mě měl dopravit na ostrov. S hodinovým zpožděním mě milostivě vyzdvihli a přivezli k busu. Kolem běhalo 6 Thajců s baterkami a nářadím. Snažili se opravit motor. Po cca 40 minutách, kdy jsem z povzdálí pozorovala, jak se neustále snaží přijít na to, proč autobus nefunguje a hrabali se v jeho útrobách, ve mně začala narůstat nedůvěra. Jsou tihle lidé vůbec kvalifikovaní na opravu vozidla, které bude vézt 50 lidí 1000 km daleko? Nicméně jsem neměla na výběr a trpělivě čekala, až opraví. Opravili. S dvou a půl hodinovým zpožděním jsme vyrazili do BKK. Ráno jsem utíkala na druhý autobus, který měl dovézt do přístavu. Po cestě začalo pršet.

Koh Chang - počasí trvající 3 dny

 V době, kdy jsem vystoupila na ostrově, tak už byl déšť v plné síle (to jsem si aspoň myslela). Taxi odvezlo na pláž, kde jsem chtěla najít ubytování. Řidič mě vyhodil na silnici a než jsme se stihla zeptat, kterým směrem se mám vydat, tak odfrčel. V naději, že se déšť zmírní jsem se schovala pod střechu nejbližšího obchodu a čekala. Po půl hodině, kdy velice silný déšť neustále sílil jsme se vydala hledat. Našla. Kufýrek durch i s věcmi uvnitř, batoh durch, počítač navlhlý, já durchen durch na kost. Byla jsem ráda, že mám střechu (i když děravou) nad hlavou a neměla síly hledat ve tmě po kotníky ve vodě jiné ubytování.

Dnes už je středa, jsem konečně přestěhovaná v jiném ubytování. Jsem moc ráda, že se mi to podařilo….po dvou dnech nonstop deště (nemůžete vyvíjet moc venkovních aktivit a už dva dny mokré věci neschnou, protože je všude tak neskutečná vlhkost), nefungovala elektřina – bouřka nadělala ne ostrově velké škody a poničila jejich úžasné elektrické vedení (žádný internet nebo studené pivo, jakmile se setmělo, tak jste nemohli vůbec nic, protože nejen že bylo všude moře vody, ale i černočerná tma), nepříjemní majitelé ubytování a dva z mých kamarádů při jednom černočerném večeru okradeno o telefon a pas … to vše směřovalo k tomu tenhle resort co nejdříve opustit.

Dnes jsem zde poprvní viděla kus modré oblohy a slunce. Vykoupala se v moři a poprvé za celou dobu si připadala, že tohle má něco společného s dovolenou a odpočinkem….dnes mi ke spokojenosti chybí jenom pivo. Mám smůlu, dnes je nějaký jejich svátek „Buddha´s day“ a alkohol vám nikde neprodají….

Pokud zítra nastanou opět deště, tak odjíždím do BKK.

Je to paradox, jediné, po čem jsem toužila bylo slunce a odpočinek. Místo toho mi vesmír nadělil nonstop déšť a nepohodlí. Možná proto, abych se o to více těšila domů. Možná proto, abych si tenhle rok udělala výlet do BKK a užila si ho. Co je ale pozitivní, tak že jsme opět potkala ze pár zajímavých lidí, na vlastní kůži zažila, co opravdu znamenají monzunové deště, že život bez elektriky je celkem složitý, že buffalo (nevím, jak se řekne česky, jejich jakobykráva) dělá zvuky jako žába, nesmíte se přibližovat k opicím, neb jsou nebezpečné a že každý se s životními situacemi vypořádává jinak.

Co přinese zítřek nevím. S mírem v duši i na srdci se nechám překvapit…

Když bůh jedny dveře zavře, tak zase otevře okno

Dnes jsou to přesně 4 týdny ode dne, kdy jsem dorazila a kapitola jedna mého pobytu pomalu končí. Odpoledne se přesouvám na jih. Cítím melancholii, že tohle město opouštím. Ať už je jakékoliv, mě přirostlo k srdci. Zároveň se otvírají nové dveře a další kapitola začíná.

Myslela jsem, že tohle město už znám z minulého pobytu. Mýlila jsem se. První návštěva zde před dvěma lety byla jakási ochutnávka, tentokráte jsem nasávala Chiang Mai všemi smysly, poodhalila mnoha z jeho kouzel, o něco více pochopila mentalitu Thajců. Poznala jsem mnoho úžasných lidí, to je vždy nádhera, když narazíte na někoho, s kým jste "naladěni" stejně amáte si co předat, ochutnala mnoho zajímavých jídel,snědla tolik chilli, kolik jsme nesnědla za celý život, dennodenně hrála při komunikaci s místními Aktivity (pozn.: společenská hra, kde musíte určitý pojem popsat slovně - tady tahle možnost odpadá, když neumím thajsky - obrazem, či pantomimou), a tím si posilovala mozkové závity, pronikla zase o něco hlouběji do tematiky thajské masáže a samozřejmě do hlubin své vlastní duše.

Dnes v 18 hodin nasednu na autobus, cílová stanice Koh Chang. Zítra v 6 ráno (po 12 hodinách, ufuf) dorazím do Bangkoku, tam přesednu na další bus do přístavu Centerpoint Pier, tam hupky na loď a zítra v 16 hodin vystoupím na ostrově a začne kapitola dvě mého pobytu: Dovolená!

Jsem zvědavá, co přinese. Mojí prioritou je odpočinek, všemu ostatnímu jsme otevřená, věřím, že mi vesmír zase něco povznášejícího nadělí :)

Sunshine Advanced Side Position

V pondělí jsem začala nový kurz v Sunshine Massage School  "Advanced Side Position (back pain and pregnancy),  podle názvu vhodné proklienty s bolestmi zas a těhotné ženy. Dnes jsme pkročili tak daleko, že jsem se občas podivovala, cože to s tělem "recepienta" (přijímajícího) vůbec můžu dělat...

Dot (učitelka) se s Robem neobjímají - ploha Baby Twist

Kurz mám jenom s jedním dalším studentem. Na jednu stranu výhoda (spousta spousta času trénovat, učitelka se nám může individuálně věnovat po celou dobu výuky....). Ale: milý Rob má skoro dva metry a ke sto kilům. Trénujeme jenom spolu, takže pro mě docela makačka od rána do odpoledne.

První den jsme začali zlehka, práce na chodidlech, energetické dráhy (najednou jich je nějak moc).



Druhý den začalo přituhávat. Včera už jsme dělali tak neuvěřitelné manévry, že jsem občas měla co dělat, abych si nezavařila mozek od přemýšlení, kam že která část těla patří a kde vyvinout potřebný tlak, ale i s tím Roba vůbec do polohy dostat. Vzhledem k tomu, že mnoho pozic je velice roztodivných, tak se při tréninku hafo nasmějeme a jak je známo, i smích léčí...



Dnes jsme opakovali vše, co jsme se tento týden naučili, je toho požehnaně, ale to je jenom dobře. Mám radost, že repertoár mých znalostí se díky tomuhle výletu rozšiřuje. Těším se, až budu vše nové aplikovat a kombinovat se starými znalostmi a odvednostmi.



Thajská masáž je úžasná práve v tom, že máte nepřeberné množství možností, jak s konkrétním člověkem pracovat. Můžete se věnovat hlavně práci na energetických drahách a akupresurních bodech, zaměřit se na protáhnutí těla od prstů na nohou až po ušní boltce nebo podle svého uvážení tyto dvě hlavní metody práce propojit. Propojené je to svým způsobem tak jak tak, neb při protahování často působíte současně tlakem na energetickou dráhu/dráhy. Kromě toho, že pracujete na těle klienta, pracujete i sami na sobě. Ne nadarmo se Thajské masáži říká "jóga pro líné". V tomhle případě je líný ten, kdo je masírován, ne terapeut :)

Další věcí, ketrou na Thajské masáži miluji je její účinek na psychiku a uvolňující efekt. Mnoho lidí v západním světě žije především v hlavě. Thajská masáž vrací Vaše vědomí do celého těla. Najendou si uvědomíte, že máte prstíky na nohou, drobné svaly na chodidlech, že vaše dolní končetiny možná nejsou tak pružné a pohyblivé, jak byste potřebovali a tak by se dalo pokračovat. Není to o tom, že byste celou masáž přemýšleli, co se s vámi vlastně děje, ale najednou cítíte své tělo. Vnímáte ho. Tělo, které je domovem pro Vaši duši a které Vám dennodenně slouží ke všemu, co si zamanete. Současně s tím, jak začnete vnímat své tělo vypne hlava a to přináší neuvěřitelný uvolňující účinek. Já například pravidelně usínám.

Učitelka Dot je úžasná. Velice vzdělaná paní, vykládá mnoho příběhů z různých oblastí, o buddhismu, o thajské masáži, o způsobu života místních lidí, o zvířatech a čínské medicíně. Je hrozně milá, neustále nás krmí různými místními pochutinami, např. Tuamric, který můžeme žvýkat, nebo nám z něj připraví čaj, refresh pills (takové malé tobolky, co vypadají jak usušené morčecí bobky, ale chutnají svěže), dala nám kouzelný olej ze 108 (magické číslo) bylin, který je fakt vynikající. Včera se mi kously záda z toho, jak pracuji nonstop s Robovým mohutným těle, Dot chvilku masírovala kouzelným olejem a po bolesti ani pamtáka... A tak bych mohla pokračovat, každý den si na nás něco nového nachystá.

Zítra můj čtyřtýdenní vzdělávací maraton končí. Než jsme odjela, neskutečně jsem se těšila, že budu každý druhý den chodit na masáže a budu si užívat toho, že pro změnu někdo pracuje na mě. Realita je trochu jiná. Když trávím 7 hodin denně tím, že někoho masíruji nebo pro změnu někdo trénuje na mě (ne vždy máte štěstí na někoho s citem v rukou a nohou), tak po skončneí školy jsem ráda, že na mě nikdo nešahá a mé tělo může odpočívat. Mám v plánu si to vynahradit na ostrovech...

Cesta poznání

Cestování miluji proto, že je to jendo velké poznánvání... jiné kultury, spousty lidí a především sami sebe. Ať už cestujete sami nebo s někým. Já tuhle cestu podnikám podruhé. Obohacuje mě na mnoha úrovních a i když si občas postesknu po klidu, přátelích a pohodlí domova, nastanou okamžiky, kdy vím, že tohle všechno za to stojí.

Za poslední tři týdny jsem prožila mnoho zajímavých zkušeností. Líbí se mi to. Občas jsem zmatená, poctiy se ve mě melou, ale o to příjemnější je se pak dostat do stavu, kdy cítíte a víte, že je vše v naprostém pořádku, že vše se děje přesně podle plánu vašeho nejvyššího dobra. A chmurné dny vystřídá zářící slunce.

Je skvělé potkávat se s tolika různými lidmi. Jiné národnosti, barvy pleti, vyznání, stáří. Tady se seznámíte velice snadno. Lidé nad tím nepřemýšlí. Stačí 5 otázek:
1. Hi. How r u? (Čau, jak se máš?)
2. Where r u from? (Odkud jsi?)
3. R u travelling on ur own? (Cestuješ sama?)
4. For how long have u been here? (Jak dlouho jsi tu?)
5. Where r u heading to? (Kam míříš?)
A je to...

Nekonečně mnoho možností interagovat v cizím prostředí, být součástí příběhů jiných lidí, podílet se na jejich cestě, sdílet s nimi kus svého života (může to být hodina, den, týden...někdy z toho vznikne přátelství na celý život). A když se vám nechce interagovat s lidmi, jste sami se sebou, což je mnohdy taky velice povznášející a zajímavé.

Je super, když poznáte někoho, kdo tu žije delší dobu a poodhalí vám kus z mentality tohoto národa. Není jednoduché pochopit jejich svět. Jiný kraj jiný mrav. A to vidíte nejen na místních, ale i ostatních cestovatelích. Každý máme svůj svět, který je ovlivněn mnoha aspekty, a není můj svět lepší něž tvůj, jeho, její... Je to o neustálém tréninku nesouzení. Nesouzení okolí, nesouzení sebe.

Uvědomíte si, jak některé věci, ketré berete jako samozřejmost tak samozřejmé nejsou, jak výjimečná je vaše rodina, přátelé a když se dostanete do stavu nouze, tak i když se může zdát, že jste sami, tak sami nenejste. Když prožíváte okamžiky štěstí, prožívají je vaši blízcí s vámi, protože je máte neustále v srdci a já věřím, že mé štěstí se k mým blízkým odstane, i když přes půl zeměkoule.

Jídlo, doprava, infrastruktura, systém vzdělávání, naprosto běžná a všeobecně respektovaná transsexualita, bezdomovští psíci, švábi, oblečení, všudypřítomné bělící produkty na pleť.... to už jsou jenom takové perličky  :)

Mnoho radosti, smíchu, občas ze pár slz, někdy zamtek, jindy vítězství sama nad sebou, přítomnost a neustálé objevování.

Kdo by to nemiloval, že?

Zakončení v Sunshine School - basic course

Včera jsme zkouškou zakončili dvoutýdenní kurz v Sunshine Massage School. A zakočili jsme ho vskutku velkolpě :)

Naše malá studijní skupinka s učitelkou Air

Protože jsme byli s výukou moc spokojeni a Air nám přirostla k srdci, rozhodli jsme se ji překvapit a připravili odpolední porgram.

Dali jsme si sraz u východní brány, ponasedali na scůtříky (já jela na jednom ještě se dvěma lidma, thajci to dávaj i ve čtyřech!) a vydali se na střechu jednoho obrovského hotelu v Chiang Mai. Výhled v rozsahu 360 stupňů, za horami zapadalo sluníčko, na stole drink, v pozadí přijemná živá hudba. Pak se přesunuli na večeři do Salad Koncept. Naprosto luxusní obrovský salát dle vlastního výběru, od zeleniny, přes dresink, druh sýra či masa, tahle večeře předčila dokonce i návštěvu japonské restaurace.

Zakončení v jazzovém klubu s živou hudnou a rozhovory o věcech pozemských i nadpozemských s lidmi, kteří jsou nalazeni na podobné vlnové frekvenci jako vy...

Švábík lechtající vás na holé nožce pod stolem a krysa přebíhající mi přes chodník po cestě domů byly jedny z poslendích úsměvných okamžiků tohoto krásného dne.

Tha Pae Gate Exhibition

Tha Pae Gate je východní brána centra Chiang Mai.

Každou neděli se na ulici vedoucí od brány Tha Pae směrem do centra a v okolí brány pořádají trhy. Nic moc pro mě, němám ráda davy, tentokráte jsem však byla ráda, že jsem do této lokality zavítala. Čekal mě velice příjemý a zábavný zážitek...

V 6 hodin jsem měly s holkama ze školy sraz u brány. Čekám, najednou se objeví Melani a čekáme na další kočenku spolu. Všude kolem nás proudí davy mladých thajských dětí ve stejnokrojích, koukáme koukáme, co že se to děje.

I přiběhnou 3 holčičky a rychle anglicky drkocají: pojď, pojď, pojď s námi. Tancovat. Prosím, prosím. Lapnu Melani a utíkám s nimi. Postavíme se do řady a už to začíná, klučina bubínkuje, my tančíme free-style. Bylo to super. Dětičky děkují, my potěšeny, že jsme se mohly zůčastnit.

Stojíme u brány a čekáme na dlaší spolužačku. Přichází. A s ní nová skupinka stejnokrojovaných holčiček. Prosím, prosím, tančit s námi. Pojďte. Lapnu holky a vleču je za pidithajkama. Tentokráte dostáváme instrukce. Musíme sledovat jejich rutinu. Malá ukázka, a už se tančí! Smála jsme se z plna hrdla, stejně tak moje spolužačky a stejně tak pidithajky a pidithajci studentíci. Bylo to velice rozverné, upřímné, radostné, povznášející a svým způsobem dojemné. Ta jejich radost, že jsme se podíleli na jejich vystoupení a oni dostali kladné hodnocení od učitelů byla úžasná!

TIT (This Is Thailand)

Vše, co na následujících řádcích budete číst je můj osobní úhel pohledu. Neberte to proto jako popis Thajska, ale popis toho, jak určité věci vnímám a jaké emoce to ve mě vyvolává.

Turismus: tahle země je živá především z turistů, nechápu proto tu diskriminaci. Za jídlo a v místech, kde se platí vstupné platíte o hodně větší částku, než místní obyvatelé, v taxi samozřejmě taky. Předpokládají, že turista = bohatý. Není to tak, potkávám mnoho mladých cestovatelů, kteří v Asii stráví třeba 6 měsíců a na vše si vydělali sami. Stejně tak potkávám lidi, kteří zde dělají různou dobročinnou činnost, aniž by za to byli placeni.

Místní lidé jsou velice přátelští, milí a dobrosrdeční (dávám to za vděk buddhismu). Musíte se však naučit rozlišovat mezi upřímně vyjadřovanými emocemi a přetvářkou. Nenechat se ošálit těmi, co se z vás jenom snaží vytáhnout peníze. O to krásnější pak je, když se setkáte s někým, kdo vyjadřuje upřímnou radost z toho, že si s vámi může povídat nebo vám pomoct nebo se na vás jen od srdce usměje. Jsou pracovití, pracují tvrdě a rukama. Ne jak u nás, na všechno máš stroj, který to za tebe udělá. A mají rádi zvířata, protože jinak by to množství pejsků bez domovu nemohlo přežít. Vidíte je všude, jsou prapodivní, neurčité rasy, většinou trpí nějakou kožní chorobou, ale nevypadají, že by trpěli hlady.

Na druhém pólu my, turisté. Je nás tu stejně jako komárů. Baví mě poslouchat jejich příběhy, sdílet část mého výletu, když se zadaří potkat někoho, kdo jede na stejné vlně jako vy a strávit s ním/ní různé dobrodružství.
Udělala jsem si ze pár boxů, do kterých je můžete většinou během okamžiku šupnout. Nerada škatulkuju, ale pro popis je to jednodušší.
Je tu mnoho lidí cestujících o samotě, stejně jako já. Ty mám asi nejradši, protože jsou to většinou lidé, ketří se skutečně zajímají o místní kulturu, zvyky, chovají se k téhle zemi s úctou.
Pak jsou tu skupinky mladých děvčat a kluků, hromada z nich z anglie, kde je zvykem, že před nástupem na univerzitu si udělají dlouhý výlet do asie, austrálie, nebo kamkoliv jinam. Co jsem vypozorovala, tak u nich je v popředí zájmu noční život, nákupy, jídlo a zábava všeobecně. Tahle škatulka tu podle mě převažuje, mám pocit, že právě proto si místní myslí, že jsme nevychovaní zbohalíci ze západu.
Další skupina jsou postarší pánové (najdou se však i mladíci), kteří sem jezdí za sexuálním turismem. Je to tu naprosto běžné a mě osobně to připadá nechutné. I když to potkávám na každém kroku, stále tohle téma řeším, snažím se objevit podstatu, kterou však nenacházím.

Je to zde pro mě neustálý trénink nesouzení.

Doprava: skoro nikdo tu nechodí pěšky. Všichni jezdí na scooteru, autem nebo red truckem. Chudí (a já) jezdí na kole. Dopravní předpisy neexistují. Nebo jsem zatím neobjevila jejich podstatu. Musíte chytit rytmus a pohybovat se stejně jako ostatní. Chaoticky, bystře, oči vpředu, vzadu i po stranách. Jakmile se snažíte řídit podle nějakých směrnic, jako třeba semafor, přednosti v jízdě, tak jste ztraceni, když dobře, mrtví, v krajním případě.

Místní jídlo miluju. Ty barvy, tvary, chutě, vůně mě fakt baví a neustále nacházím nové a nové zajímavosti. Asi tu mají hodně rádi maso, protože většina stánků prodává maso na špejli v roztodivných podobách. Sladkosti jaou fantastické, čerstvé ovoce jakbysmet. V jídelnách pro místní si vždy můžete nalít z kýblu vodu a naházet si do ní led. Zadarmo. Když jdete do restaurace pro turisty, musíte si vodu koupit. I proto se radši stravuji s místníma. A chilli, všude hromady chilli (fish sauce s chilli, chilli v octu, sušené chilli, celé chilli papričky - to vše v nádobkách na každém stolu, ovšem převážně v jídelnách pro místní), ráj pro mé chuťové buňky.

Thajsko je krásné, barevné, roztodivně voňavé, usměvavé, příroda dechberoucí, na druhou stranu dokáže být i pěkně ostré. Vnímám to všechno velice silně, je to o životě tady a teď. A to nejen zde, ale všude na světě...

dny utíkají

Dny utíkají... dnes už čtvrtek, skoro půlnoc. Není času na zbyt, natožto na psaní blogu....

Ráno do školy, odpoledne ze školy... šílená zácpa, inhalace výfukových výparů ve 40 stupních ve stínu (tady jezdíte většinou na slunci v padesátkách v 4:30 odpoledne v největší dopravě),současně se soustředit, ne na dopravní předpisy, ale na vlnu, po které se zde jede. Nejedeš na vlně, nepřežiješ. Smysly se vám bystří na maximum, adrenalim koluje v žilách, pot šplíchá ze všech pórů, když se dostanete domů, poděkujete bohu, že vám dělal na cestě spolešnost. Sprcha, jídlo, úkoly.

Dlouho jsem nepsala, neb jsme byla v ne neveselém, ale ani ve veselém rozpoložení. Dnes jsem se přestěhovala již do 4. pokoje v guest housu, ve kterém bydlím od počátku příjezdu do Chiang Mai. Důvod? Nevychovaní Irové, kteří nedokážou pochopit fakt: sdílím - resektuji ty, co se mnou sdílejí. Je to jenom jedno z dlaších připomenutí...toho, jak vděčná jsem za svou výchovu, hodnoty, které mi byly předány, důležitost respektu vůči sobě samé (tím pádem i okolí) a nebát se toho, otevřít pusu a ozvat se,když vás něco točí...

Bohužel se tu mnoho cizinců chová jak hovada. Není pak divu, že vás lidé soudí na základě zkušeností s těmito indidui. Je to jak u nás. Cikán - krade, dělá binec. Předsudky. Předsudky podložené zkušenostmi s většinou. Myslím, že i proto jsem byla okradena. Místní nabývají pocitu: cizinec = bohatý. Oni nevidí, že člověk, který si tu žije jako prase v žitě patří ve své zemi k naprostému průměru. Mám pocit, že mnoho lidí ne jen, že nemají respekt vůči téhle zemi, ale ani vůči sobě.

Je to uzavřený kruh, pokud nezměníme přístup my - farangové (cizinci), nezmění se ani přístup místních. Je nejsnažší začít sami od sebe. Lidé však milují výmluvy, neradi se rejpou ve svém vlastním svědomí a vědomí.

V průběhu minulých dní se naskytla další příležitost poděkovat vesmíru za opatrování mé osoby. Předevčírem jsem jela do školy a na křižovatce u mého guest housu sražená holčička školního věku na scooteru, ne víc než 12 let, roztříštěná lebka, krve jak z prasete... co je oproti tomu ztráta věcí? (děti školního věku zde jezdí na motorkách běžně).

Další z věcí, co mě vytočily byla národní pošta. Otvírá 8:30 (škola začíná 9:00 na druhé straně města) a zavírá 16:30 (škola končí 16:00 na druhé straně města). Když přijdete do office, pošlou vás od jedné přepážky ke druhé, od druhé ke třetí, od třetí ke čtvrté... kam by taky spěchali, že? Než se dostanete k cílové přepážce, už byste měli být na cetě do školy. Na jednu stranu je to příjemné, vidět ten poklidný a nestresující se postoj, na druhou stranu, když potřebujete něco vyřídit v limitovaném čase, tak se to stává překážkou.... samozřejmě je to příležitost k tréninku duševní gymanstiky. Posledních pár dní začínám mít pocit, že se ze mě stává duševní vrcholový sportovec.

Člověk si tu uvědomí spoustu věcí. Potkáváte zde mnoho různých lidí, pozorujete interakce, odhaĺujete příčiny chování (domýšlíte si), odhalujete svoje slabé i silné sránky (zvádnete to, co byste nidky nevěřili, že dokážete, poperete se s tím, co byste mysleli, že vás semele), děkujete za všechny příležitosti, které vás vedou k novým nhledům a za možnost poznat, co se ve vás skrývá....

Čas jít spát.

Miluji evropu, miluji asii, miluji poznávat nové lidi a sama sebe, vážím si všeho, co mám doma i co mě potkává na cestách... život je jedno velké interaktivní dobrodružství a já se snažím si to užívat, vědomě, přítomně, opravdově.

Sunshine Massage School

Dnes jsem započala třítýdenní výuku v Sunshine School.

• krásná čistá budova - nedůležitý faktor, který však potěší,
• počet studentů ve skupině 6 - vynikající,
• učitelka Air - paní s více než 10ti lety praxe, mluví "výborně" anglicky, překvapivě dobré znalosti anatomie (s tím jsem se tu skutečně nesetkala) a během toho, co se představovala nám řekla magickou formuli: "Když se na něco zeptáte a nebudu znát odpověď, tak vám ji do druhého dne zjistím".

Každý den začíná stejně: motlitba vyjadřující vděk zakladateli Dr. Shivagovi, následuje pětiminutová meditace. Něco málo teorie a praktická část výuky. Na rozdíl od předchozí školy se zde klade důraz na postavení terapeuta, takže se zbytečně nehuntujete i na přesnou techniku provedení. Tím, že jsme jen 3 páry, tak nám může věnovat Air dostatek času individuálně, hodně povídá i o tom, proč se co dělá a zatím by ode mě jako studenta záskala titul nej Thai massage Teacher :)

Thajské jídlo

Já thajskou kuchyni miluji. Na každém rohu spousta čersvého šťavnatého ovoce, rýže, nudle (rýžové), morning glory (něco jako místní kapusta, ale vynikající), čerstvé krevety a chilli, hodně chilli :) Asi je návykové, ostatní chutě v jídle vyniknou a mám pocit, že jsem vypálila všechy potenciální parazity v trávícím traktu. Jedinou nevýhodou je, že se po něm potíte ještě tak 3krát více, než normálně. A v těchto podmíkách je to už co říct, ale vždycky se dají hranice ještě někam poposunout, jak je vidno.

Nejradši jím na ulici, s místními lidmi, za levno, jenom vás trochu stojí energie vysvětlit, co že to vlastně chcete, neb tihle lidé skutečně anglicky nemluví. Zato já se naučila nové thajské slovo: vynikající a moc vynikající :)

Jak je vidět z obrázků, ráj pro masožravce, což mě moc neoslovuje, ale ráda na to aspoň koukám, občas mi div oči z důlku nevypdanou, na čem si tihle lidé pochutnávají. Proti gustu žádný dišputát :)

Doi Inthanon National Park

Národní park je dechberoucí místo a výlet do něj byl... úžasný, zábavný, obzory rozšiřující a zase poskytl možnost vyzkoušet, co všechno vlastně snesu. A potvrzení, že vždy záleží na úhlu pohledu, jakým se díváte na konkrétní situaci : point of view - view point :)

Něco málo informací o Doi Inthanon National Park: nejvýše uložené místo v Thajsku, 2565 m nadmořské výšky, rozloha 482 km čtverečních. Park musíte projet vozem/motorkou, středem se vine hlavní silnice, od vjezdu do parku na konečnou stanici - chedi Phra Mahathat Naophamethanidon v délce 47 km, po jejích stranách se vždy odbočuje na vyhlídky - najdete 3 krásné vodopády - Mae Klang, Wachiratan, Siripum a panenskou přírodu s nejrůznějšími obrovskými stromy, hory, údolíčka plná rýžových polí a skleníků s čajovníkem, a mini vesničky s původními domordoci obývajícími tuhle oblast.

Výlet začal v 8:30 ráno. Nasnídat, jít se Simonem (s ním jsme podnikla tohle dobrodružství) půjčit motorku a vydat se na cestu. Než jsme dojeli do města Chom Thong, kde se odbočuje z highway (řekla bych, že je to obdoba dálnice), měla jsem trošku připeklá záda a Simon hodně připeklé ruce. Najednou se na obloze začaly rojit mraky a deštík začal. Když jsme dojeli na hranice parku, už pršelo celkem dost. Nenechali jsme se odradit a vesele se vydali do parku. Za 20 minut déšť ustal a mi si libovali, že aspoň není takové vedro.

První 3 zastávky byly vodopády, pak jsme si zajeli omrknout rýžová pole, které jsme spatřili ze silnice a našli ci cestičku, jak se k nim dostat. Stálo to za to, rýžová pole jsou ojedinělý architektonický úkaz. A kromě polí a minidomečků místních jsme viděli nejkrásnějšího motýla, co jsem kdy viděla. Měl dost možná přes 15 cm rozpětí křídel, horní obrovká černá, dolní menší křidýlka sytě žlutá a červené tělo. Asi tak 5 minut si kolem nás poletovat a předváděl se. Během stoupání po 47 km dlouhé silnici nás větřík šlehal do tváří a cuchal vlasy a čím výše jsme byli, tak i chladil. Z počátku příjemně, na vrcholu hory už nepříjemně. Poprvní v životě mi byla v Thajsku zima. Když jsme vystoupali na vrchol nejvyššího místa v Thajsku a před námi se rozprostřel výhled na dvě proti sobě stojící chedi (nevím, jak bych přeložila), ani ten "mráz" nám nevadil.

Chedi obklopeny zahradami s všemožnými barevnými květinami a výhledem na celý park. Počasí se střídalo z minuty na minutu, chvíli řerná obloha, mráz a z údolí stoupající oblaka hutné a vlhké mlhy, chvíli svítilo slunce a žhnulo nám do tváří i do zad, pálilo ještě víc již spálené tělesné partie a nutilo naše tělo produkovat velké množství potu. Na fotkách jde dobře vidět, jak vypadají stejná místa z pohledu pod mrakem a bez mraku. Vypdají jinak a přitom sálají stejně krásnou atmosféru klidu a míru.

Cesta parkem zpět dolů byla 3krát rychlejší, než na vrchol (to se nám skoro zavařila motorka, asi není na takové stopupání zvyklá). Už jsme byli docela dost zmrzlí a těšili do nižších poloh na teplíčko. To jsme ale něvěděli, co nás čeká. Vyjeli jsme z parku, začalo mrholit a déšť sílil. Posledních 40 minut cesty domů byly silnice víceméně pod vodou, liják jak "sviňa", provazy vody tekoucí z nebe. My promočení až na morek kostí, vyzmrzaní, navíc v té rychlosti vás velké kapky vody bodají do kůže a vodu máte i v očích, takže se špatně kouká na cestu. Když jsme přijeli do Chiang Mai, vítězoslavně si dali high five :) Zládli jsme to, během dne viděli různé krásy přírody, zažili snad všechny možné druhy počasí od žhnoucího slunce a "simpsonovských" mraků po tropický liják, jako bonus na obloze viděli písečnou bouři (pravděpodobně přivátou z Číny).

Byl to úžasný den, na který budu hodně dlouho a ráda vzpomínat.

Mr. Sinchai - 4. výukový den

Dnes už popáté ke slepému mistrovi. Jsem přesvědčená o tom, že je to dobrý masér i terapeut. Bohužel je tu jazyková bariéra, mluví dostatečně k tomu, aby vyučoval, ale většina mých otázek zůstává nezodpovězena. To mě trošku rozčiluje, ale už jsem se s tím smířila, nic jiného mi koneckonců nezbývá :)

Naposledy jsme dělali masáž zad, velice příjemné, hodně práce s lokty, tahle lekce se mi zatím líbila nejvíc.



Bouhužel tu většina masérů nemá ponětí o podrobnější anatomii, vše se dělá intuitivně. Když nám ukazují akupresurní body, řeknou: tady. To mě hrozně vytáčí. Každé tělo je jiné a pojem "tady" vypadá jinak na drobné postavě a na robustní postavě. Když se zpetáte, jestli je to v úrovni 3 bederního obratle, tak nedostanete odpověď. Asi je musím hrozně prudit, protože se neustále ptám a rýpu.



Jako fyzioterapeut jsem zvyklá na jiný přístup. Ale musím si uvědomit, že tohle není fyzio. Tohle je tradiční umění, předávané z generace na generaci a je to o něčem jiném, než jenom hňácat maso. Je to celé spirituální učení. Spjaté úzce s buddhismem. Ke každému klientovi přistupujete s láskou a pochopením.



Mě se nejvíc líbí, když člověk propojí svoje znalosti ze západní medicíny a práce s fyzickým tělem a thajskou masáž, vznikne výborná technika, máte nepřeberné množství možností, jak postupovat a z čeho vybírat. Ne jen vzhledem k problému klienta, ale i jeho fyzické konstituci. Protože se v thajské masáži používá váha celého vašeho těla, je pro mě snadnější pomáhat si touto technikou u robustních jedinců, kde je práce pouze prsty velice náročná.

Dnes mě čeká poslední den u něj, přes víkend se rozhodnu, zdali budu pokračovat i příští týden souběžně se Sunshine School.

5. den (1.7.) - zbytek dne

CMU (Chiang Mai University) je na kraji města. Na kole cca 20 minut jízdy, takže celkem daleko. Po příjezdu do CMU jsem se snažila najít PR Office, abych zjistila, kam se v obrovském areálu vydat. Nastala chvíle napětí, když mi na ředitelství řekli, že žádná prodejní výstava v areálu není. Po chvilce usilovného přemýšení si paní uvědomaila, že vlastně je, ukázala mapku já se na gingrovi vydala do budovy č. 43 na druhé straně areálu. CMU je město ve městě, na kole cca půl hodiny cesty z jednoho konce na druhý. Našla, koupila a domů jela s red truck  - taxi, nacpala jsem se do něj i s kolem a nákupem.

Red truck je státní taxi, neměli by se vás snažit natáhnout. Zvolila jsem tuhle variantu, k foťáku jsem dostala tripod a igelitka s nákupem v košíku by byla příliš snadný lup. Nejsem paranoidní, jenom nechci vytvářet příležitosti pro další nepříjemnost.

Mám radost, že znovu mohu fotit. Některé věci je těžké popsat a je prostě jednodušší je vyfotit. Jako tohle knihkupectví  - ráj milovníků manga komiksů.

Zbytek dne jsem strávila bloumáním po městě a focením, večer škola u Mr. Sinchai a noční zajímavé setkání s místními obyvteli.

5. den (1.7.) - veselé ráno

První červencový den. Já se na něj krásně vyspala, 9 hodin spánku a cítím se o 300% lépe než předchozí rána po zhruba 4 hodinách spánku. Kvalitní spánek a dobrá snídaně - základ úspěšného dne. Zrovna snídám, každý den to samý. Asi bych měla občas udělat změnu, ale zatím mě tenhle kopec ovoce baví. A dnes mi tam dali nějaké nové ovoce, tu chuť nepoznávám.... Same Same but Different. To je místní superoblíbená hláška. Je na tričkách, upomínkových předmětech a ti, co umí anglicky ji často používají. Mě se moc líbí. Dá se aplikovat na mnoho oblastí života. Všichni jsme ze stejného těsta, ale přesto jiní. V thajské masáži je mnoho hmatů, které jsou skoro stejné, ale přece se v něčem liší. A tak by se dalo pokračovat.

Dnešní plán: koupit foťák. Včera mi ti vtipálci řekli, že si foťák koupit nemůžu, protože odvezli všechno zboží na nějakou výstavu do Chiang Mai University. Když jsme chtěla, aby mi prodali ten kus co vystavují se slevou. Nabídli mi slevu 2%, to mě docela popudili a řekla jsme, že to teda ne. Takže směr do univerzity, ale těším se. Je to obrovská oblast s mnoha budovami,sportovišti, parkem, galerií a restauracemi, tak snad tam najdu místo, kde by měli mít ty foťáky.

Právě kolem prochází pán s prapodivnou mašinkou pod paží, vypadá jako velká bazuka a fouká něco do kanálů. Vypadá to jak z nějakého sci-fi filmu, vždy se pak vyalí z kanálu bílý dým. Panebože, mraky dýmu, je tu všude kolem a je to nějaká férová chemie, asi se udusím. No nechutný, ještě že většina mého talířku s ovocem už je snězená. To by byla fotečka, takový věci se u nás nevidí a těžko se popisují.

A teď jsem pro změnu pobavila místní osazenstvo já. Píšu píšu papkám,oko vidí pohyb po mé levici, obrovský šváb 10 cm ode mě. Dobře, nebyl obrovský, ale je větší než můj kolega z pokoje. Tak 7 cm. Zaječela, odskočila, ukázala prstem, jak oni se mi smáli. Prý, musíš do něho strčit a on odejde pryč a dokonce ho můžeš nasměřovat, kam půjde. To tak.

Hned takové veselé ráno. Tady se skutečně nenudíte. A teď mi řekla slečna, že mají pro mě jinej pokoj, protože mě po krádeži přestěhovali do velkého (jiný nebyl k dispozici), takže se za chvíli budu stěhovat do svého třetého pokoje v pořadí :)

Doufám, že se doma nenudíte ani vy a užíváte života plnými doušky. Je krásný, barevný a radostný!