Den 1. - končí

Den první se přiblížil konci. Byl relativně úspěšný. Zvládla jsem hlavní úkol: dopravit se z letiště v BKK do mého výcvikového tábora. Zítra mě čeká start školy, jsem nesmírně zvědavá, jaké to bude.
Co se týče ubytování a stravy, tak jsem spokojená. Když pominu fakt, že se budu muset zítra stěhovat do jiného pokoje a druhý fakt, že nefunguje internet tam, kde by měl, tedy v mém pokoji. Pokoji, který je klimatizovaný,bez krvelačných oblud a je v něm klid. Takže jsme odkázána na spojení se světem z lobby, kde je horda komárů a různých much, které mají v oblibě žrát lidi zaživa a rušivé elementy v podobě spolužáků.

Dnešek jsem strávila velice příjemně. Ráno, po dvou a půl hodinách čekání na otevření registrační kanceláře, jsem měla svoji první snídani ve výcvikovém táboře. Snídaně je super, máte na výběr téměř z čehokoliv, co my Evropané jíme (vločky, toasty, ovoce, vajíčka na různý způsob...). Po snídani jsem napsala první tři části blogu, během čehož mi ten ohavný krvelačný hmyz ožral všechny odhalené části těla. Abych potlačila to svědění a bolest kousanců, následovalo plavání v novém bazénu, co tu je teprve dva týdny (ano, přijela jsem právě včas). Pak nastal čas oběda, který byl rovněž báječný. V tuto dobu už jsem za sebou měla 3 sprchy. To pro mě není nic nového, než se tělo přeorientuje na vysoké teploty a extrémně vysokou vlhkost, tak se sprchujete průměrně pětkrát denně. Po týdnu se tenhle počet zredukuje na dvě sprchy denně. Po obědě na mě padla únava, neb za poslední dva dny jsem naspala chabé 3 hodiny v letadle. Inu vydala jsme se vypláznout k tomu krásnému bazénu, ve kterém mi bylo dopoledne tak dobře. Ale rozdíl teploty mezi 11 hodinou dopolední a 3 hodinou odpolední byl více než markantní. Odhaduji, že na sluníčku bylo tak 50 stupňů Celsia. To se nedalo vydržet. Tak jsem se odebrala na večeři - poslední jídlo dne - v 5 hodin odpoledne.

Na večeři mě odchytla kočenka, která tu pracuje. Že prý slyšela, že bych chtěla do obchodu a jestli chci, že tam se mnou zajede. Autobusem. Já byla ráda, že si budu moct koupit nějaké jídlo a thajskou SIMku. Autobusík byl náklaďák, jehož korba byla klec, po stranách dvě lavice. Určitě znáte ten film, kde jedou na svatbu vlakem a původčí říká: "nezastavujeme, pouze přibrzdíme". Tak to vypadá tu. Jen co položízte jednu nohu na korbu, už to s Vámi jede. Vy vlajete za busem a snažíte se našlápnout i druhou nohou. Když už se tam dostanu celá, mrknu vlevo, vpravo, naproti. Jsem v buse jediný bílý člověk. Těch 5 km do nejbližšího obchodu bylo bolestných. Klec Vás tlačí do zad, hrká to, já seděla u nástupu, takže při každém hrbolu namále, že z busíku vypadnu. Už tím nepojedu.

Mezihra: mám cca 30 nových kousanců, připadám si, jako by mě konzumovali za živa. Nade mnou na stropě raz dva tři... asi deset gekonů. Flákaj se, jinak by mě krvelační tvorové nekonzumovali.

Po nákupu kočenka prohlásila, že by chtěla ještě hna přilehrlý trh. Na trhu od všech těch hořáků a pražičů ještě tak o 10 stupňů vyšší teplota. Nakoupila rychle, mě už začalo být těžko. Z nedostatku spánku i únavy. Prej: "počkámě na busík, bude tu coby dup". Prdlačky. Po 20 minutách čekání jsme to vzdala a rozhodla se vzít si regulérní taxi. Ono totiž stát na rozpálené silnici, kde se mihá jedno auto za druhým a čekat na bus, který, kdoví kdy se ukáže, není úplná sranda.

Teď se s Vámi pro dnešek loučím. Opustím to husté hejno krvelačných oblud, které kolem mě krouží. Už skrněj skoro není vidět. Taky bych se nemusela dožít zítřejšího rána....

Den 1. - zasazení do reality

V BKK jsem přistála 3:30 ráno místního času. Za sebou přes 16 hodin na cestách, rozlámaná, unavená, ulepená. Byla jsem rozhodnuta, že na místo školy se dopravím svépomocí využívajíc možnosti veřejné dopravy. Ach, já bláhová! Když jsem se zeptala paní na informacích, jak se tam dostanu, tak jenom vykulila oči a začala opakovat: "Daleko, daleko. Musíš si vzít taxi." To se mi nezdálo, tak jsme se zeptala ještě na druhých informacích a tam mi paní řekla to samé. Sklíčená jsem se tedy vydala před letištní halu, vydat se na pospas taxikářům, kteří turisty natáhnou, když mají tu možnost. Hned mě odchytil pán, kam že to prý jedu. Ukázala jsme mu mapku. Vykulil oči a ríká: "Daleko, daleko." Tak sjem odvětila, no tak já pojedu MHD. Po chvilce dohadování jsem si obhájila cenu (polovnu toho, za co mě chtěl vzít) a pán svolil, že mě do školy zaveze.

Do školy jsme jeli přes hodinu. Na druhý konec BKK, který byl naštěstí ve 4 hodiny ráno ještě naprosto bez dopravy. Mám pocit, že škola dokonce už není v BKK, ale v nějaké příměstské části. V naprosté izolaci. Po cestě jsem posledních 15 km neviděla nic než pole a palmové háje. Měla jsem velké štěstí, že jsem natrefila na fakt hodnýho pána, který mě v bezpečí dopravil někam, kde vlci dávaj dobrou noc a ještě se mnou celou cestu konverzoval plynnou angličtinou. Na místo určení jsme dorazili o půl 6. A pak už jsem čekala do 8, než se otevře recepce a já se budu moct ubytovat a zapsat na kurz.

A jak vypadá škola? Nádehrně. Je to uzavřený areál, kterým prostupuje velice příjemná energie. Všude květiny, vodopádky, krásnej bazén, ve kterém mohou studenti plavat, ubytování čisté a bez švábů. Ale nebylo by to ono, kdyby mi neřekli, že pro mě nemají pokoj, který chci a že se budu muset zítra, až se někdo odhlásí, přestěhovat. No pokud to bude jednou, tak to snad přežiju... Minulej rok jsme se v rámci jednoho ubytování stěhovala třikrát, to už bylo i na mě trošku příliš.

A co se týče kurzu, který jsme si vybrala? Potkala jsem se se studenty, kteří dnes ukončují kurz, na který nastupuji zítra já. A první, co mi jedna kočenka řekla, bylo: Tohle je výcvikovej tábor, tak se na to připrav! Svým způsobem je to přesně to, co jsem podle popisků z internetu očekávala (viz příspěvek níže) a za čím jsem sem přijela.

O čem by můj pobyt měl být - jak daleko může být realita od očekávání

Od doby, co jsme započala svoji profesní dráhu, je tohle můj třetí studijní pobyt v Thajsku. Když si uvědomím, že poprvé jsem letěla ve věku 24 let, tedy 3 roky zpátky, zdá se mi to neuvěřitelně dávno. Minulý rok jsem si myslela, že už Thajsko znám a nemůže mě nic překvapit. Chyba lávky. Vždycky Vás má co překvapit. Proto je dobré být si vědom toho, že znáte jen zlomek z toho všeho, co byste znát mohli.

A to je taky ten důvod, proč se jedu dál vzdělávat. V technice, která mi přirostla k srdci a do rukou a těla se mi vpila jako inkoust do pijáku. Baví mě. Vidím její efekt na svých stálých klientech i na jednorázových návštěvnících SENstudia. A cítím potřebu se v ní dále zdokonalovat. Ne jen proto, abych mohla poskytovat služby stále vyšší kvality, ale i pro svůj dobrý pocit, že se někam posouvám. Ne proto, že by bylo nezbytně nutné. Ale proto, že je tu ta možnost. A ti, kteří si mysleli, že je to nošení dříví do lesa, zcela jistě pochopí, že to tak není.

Poprvé budu studovat v Bangkoku. Ve městě, které mi nikdy nepřirostlo k srdci. Ve městě tak obrovském, až mě to občas děsí. Ve městě, které je tak prosyceno smogem, že se těžko dýchá i nekuřákovi sportovci. Je to město hodně specifické. Myslím, že ho lidé musí buď nenávidět, nebo milovat. Já jsem stále na rozmezí těchto dvou emocí, které, leč se zdají být svými protiklady, mnohdy k sobě mají velice blízko. Vždy jsem v něm strávila maximálně týden, teď mě tam čeká měsíc.  Tak uvidím. A vy uvidíte se mnou…

Kurz, který jsem si vybrala, by měl stát za to. Já jsem volnomyšlenkář, který miluje svobodu a volnost. A tento kurz mi trochu připomíná výcvikový tábor. Jednou z podmínek absolvování kurzu je povinnost být ubytován v univerzitním kampusu. Ubytování v tomhle kampusu je stejně drahé jako luxusní (ale ne nejluxusnější) hotel v centu Bangkoku. V ceně je zahrnuto stravování třikrát denně. Po kurzu musíte každý den na jógu. A jako perlička, kurz je 6 dní v týdnu…  Nevím jak Vám, ale mě to připadá docela diktát. Věřím, že i tenhle režim mi může přinést do života něco nového. Asi to nebude konkrétně disciplína, spíš si myslím, schopnost obětovat něco (určitou svobodu a volnost), pro něco významnějšího (vzdělání, sebezdokonalení, a možná i trocha toho sebezapření). Ale to jsou všechno domněnky. Jaká bude realita, to zjistím(e) v následujících 4 týdnech.

A tady nějaké konkrétnější informace o kurzu:  jeho název je Proffesional Thai Massage for Health, odehrává se  v chrámové škole Wat Po v Bangkoku, nejstarší škole tradiční thajské masáže v Thajsku. Jeho trvání je 4 týdny, 6 dní v týdnu, 165 hodin výuky. Z toho 65 hodin teorie a 100 hodin praxe. Každý den po škole jóga. Zkouška se dělá nejen z praktické části, nýbrž i teoretické, což se mi hafo líbí. Působí to na mě dojmem, že lidé, kteří tento kurz absolvují, by měli mít kvalitní praktické znalosti podložené teoretickými vědomostmi.

Nechci, abyste nabili dojmu, že s jedu obětovat ve prospěch svých klientů. Není to tak. Zatím mé cesty do Thajska byly obrovským mezníkem nejen v profesním rozvoji, ale i v mém osobním životě. Vždy mě někam posunou, něco nového o sobě samé naučí, dopřeji si odpočinek od všedních starostí a povinností, načerpám spoustu energie, kterou pak mohu uplatnit nejen v práci, ale kousek z ní přenést i na své okolí.

Na závěr mého pobytu mě čeká dovolená. Tak jako vždy - po práci zábava. Tento rok to bude však speciální dovolená. Dovolená, kdy si poprvé budu moct vychutnat krásy a romantiku thajských ostrovů ve dvou. Takže vím, že všechna snaha a sebezapření po dobu jednoho měsíce budou bohatě odměněny. 

Thajsko 2011 - Prolog - Odlet

Vytvořit úvodní text k mému již třetímu výletu do Thajska se chystám už dva týdny. Ale nějak jsem se do toho nemohla dokopat. Ono se do toho vlastně ani dokopat nejde. Buď mám múzu a slova plynou samy, nebo múzu nemám, a i kdybych se kopala sebe víc, tak nevyplodím zhola nic. Tyto řádky vznikají v letadle do Kyjeva.

Tento blog je směsicí informací o thajské masáži, průběhu mého vzdělávání, tentokráte v Bangkoku, ale nedílnou součástí jsou i mé niterné pocity, které se během mého zahraničního pobytu různě vynořují, v závislosti na tom, co se právě odehrává. Venku i vevnitř. Ono taky psát jenom o vzdělávání, to by byla asi celkem nuda. Minulý rok, kdy jsem s tímto blogem začala, jsem přišla na to, že jakýmsi způsobem překlenuje to osamocení. Osamocení není úplně nejlepší výraz. Vhodnější by bylo asi říct, absenci milovaných lidí i těch, které mám "jenom" ráda a taky těch, které jenom znám. Je příjemné vědět, že s Vámi někdo sdílí to, co prožíváte, i když pouze prostřednictvím blogu. Opět se budu snažit Vám přiblížit, jak to v Thajsku chodí, jak tím proplouvám já a co mi to přináší.

Oblíbeným bodem mé studijní cesty je pro mě vždy odlepení letadla od země. Vím, že v ten moment  za sebou nechávám všechno známé a není cesty zpět. Tento rok jsem letadlo stihla bez problémů (na rozdíl od roku minulého). Tento rok jsem před odletem plakala (na rozdíl od roku minulého). Ten pláč nebyl smutný.  Byl, řekla bych, láskyplný. Na rozdíl od roku minulého mám totiž muže. Muže mého života, aspoň teď jsem si tím naprosto jistá.
No a teď sedím v letadle, které spíše než letadlo připomíná větší okřídlený busík, v sobě mám docela hnusnej (chtěla jsem napsat nechutnej, ale to zní fakt strašně, byl vlastně ne-chutnej)sendvič. Holt ukrajinské aerolinie Aerosvit jsou trochu jiná liga než Emirates. Přes uličku vedle mě sedí pán, kterému nestačil bezpečnostní pás, jeho objem (pána), byl příliš velký. Jenom doufám, že takovej pán vedle mě nebude sedět těch 9 a půl hodin z Kyjeva do Bangkoku.

Tak a už sedím v prostoru pro transit na letišti v Kyjevě. Ještě nikdy jsme neviděla tak nehezké letiště. Personál je velice pomalý, jakoby je nezajímalo, že lidé, co sem přiletí, by ocenili, že odbavení odsýpá. Když jsem v relativně velkém tranzitním prostoru našla jeden jediný záchod, byla před ním fronta cca 15 žen, všechny čekaly na ten jeden jediný mikro-záchod. Nečekala bych to v letišti hlavního města, byť východní Evropy. Je vidět, že jsem toho zatím moc neviděla, jinak by mě to asi nepřekvapilo.

Teď už se pomalu odsouvám k bráně, ze které se přemístím do letadla směr BKK a ve kterém strávím následujících 9 a půl hodin.

A už sedím v letadle do Bangkoku. A vedle mě není ani super objemný pán, ani hubená paní. Vedle mě nesedí nikdo! Báječné! Kdo by to čekal?

Aktuálně mi není smutno. Mám na sobě rtěnku od Toho báječnýho muže, parfém od báječné kamarádky, na krku řetízek od mé báječné mámy. A všechny v srdci. A vím, že i všichni mí milovaní mají v srdci mě a nehledě na to, že nás bude dělit půl světa, pořád si budeme na blízku.

Tyhle řádky vznikaly chronologicky po cestě sem, teď už jsem připojena v ubytování a nebylo by to Thajsko, kdyby mě za živa nežrali komáři a jiný hmyz.