Thajsko 2011 - Prolog - Odlet

Vytvořit úvodní text k mému již třetímu výletu do Thajska se chystám už dva týdny. Ale nějak jsem se do toho nemohla dokopat. Ono se do toho vlastně ani dokopat nejde. Buď mám múzu a slova plynou samy, nebo múzu nemám, a i kdybych se kopala sebe víc, tak nevyplodím zhola nic. Tyto řádky vznikají v letadle do Kyjeva.

Tento blog je směsicí informací o thajské masáži, průběhu mého vzdělávání, tentokráte v Bangkoku, ale nedílnou součástí jsou i mé niterné pocity, které se během mého zahraničního pobytu různě vynořují, v závislosti na tom, co se právě odehrává. Venku i vevnitř. Ono taky psát jenom o vzdělávání, to by byla asi celkem nuda. Minulý rok, kdy jsem s tímto blogem začala, jsem přišla na to, že jakýmsi způsobem překlenuje to osamocení. Osamocení není úplně nejlepší výraz. Vhodnější by bylo asi říct, absenci milovaných lidí i těch, které mám "jenom" ráda a taky těch, které jenom znám. Je příjemné vědět, že s Vámi někdo sdílí to, co prožíváte, i když pouze prostřednictvím blogu. Opět se budu snažit Vám přiblížit, jak to v Thajsku chodí, jak tím proplouvám já a co mi to přináší.

Oblíbeným bodem mé studijní cesty je pro mě vždy odlepení letadla od země. Vím, že v ten moment  za sebou nechávám všechno známé a není cesty zpět. Tento rok jsem letadlo stihla bez problémů (na rozdíl od roku minulého). Tento rok jsem před odletem plakala (na rozdíl od roku minulého). Ten pláč nebyl smutný.  Byl, řekla bych, láskyplný. Na rozdíl od roku minulého mám totiž muže. Muže mého života, aspoň teď jsem si tím naprosto jistá.
No a teď sedím v letadle, které spíše než letadlo připomíná větší okřídlený busík, v sobě mám docela hnusnej (chtěla jsem napsat nechutnej, ale to zní fakt strašně, byl vlastně ne-chutnej)sendvič. Holt ukrajinské aerolinie Aerosvit jsou trochu jiná liga než Emirates. Přes uličku vedle mě sedí pán, kterému nestačil bezpečnostní pás, jeho objem (pána), byl příliš velký. Jenom doufám, že takovej pán vedle mě nebude sedět těch 9 a půl hodin z Kyjeva do Bangkoku.

Tak a už sedím v prostoru pro transit na letišti v Kyjevě. Ještě nikdy jsme neviděla tak nehezké letiště. Personál je velice pomalý, jakoby je nezajímalo, že lidé, co sem přiletí, by ocenili, že odbavení odsýpá. Když jsem v relativně velkém tranzitním prostoru našla jeden jediný záchod, byla před ním fronta cca 15 žen, všechny čekaly na ten jeden jediný mikro-záchod. Nečekala bych to v letišti hlavního města, byť východní Evropy. Je vidět, že jsem toho zatím moc neviděla, jinak by mě to asi nepřekvapilo.

Teď už se pomalu odsouvám k bráně, ze které se přemístím do letadla směr BKK a ve kterém strávím následujících 9 a půl hodin.

A už sedím v letadle do Bangkoku. A vedle mě není ani super objemný pán, ani hubená paní. Vedle mě nesedí nikdo! Báječné! Kdo by to čekal?

Aktuálně mi není smutno. Mám na sobě rtěnku od Toho báječnýho muže, parfém od báječné kamarádky, na krku řetízek od mé báječné mámy. A všechny v srdci. A vím, že i všichni mí milovaní mají v srdci mě a nehledě na to, že nás bude dělit půl světa, pořád si budeme na blízku.

Tyhle řádky vznikaly chronologicky po cestě sem, teď už jsem připojena v ubytování a nebylo by to Thajsko, kdyby mě za živa nežrali komáři a jiný hmyz.