Den první se přiblížil konci. Byl relativně úspěšný. Zvládla jsem hlavní úkol: dopravit se z letiště v BKK do mého výcvikového tábora. Zítra mě čeká start školy, jsem nesmírně zvědavá, jaké to bude.
Co se týče ubytování a stravy, tak jsem spokojená. Když pominu fakt, že se budu muset zítra stěhovat do jiného pokoje a druhý fakt, že nefunguje internet tam, kde by měl, tedy v mém pokoji. Pokoji, který je klimatizovaný,bez krvelačných oblud a je v něm klid. Takže jsme odkázána na spojení se světem z lobby, kde je horda komárů a různých much, které mají v oblibě žrát lidi zaživa a rušivé elementy v podobě spolužáků.
Dnešek jsem strávila velice příjemně. Ráno, po dvou a půl hodinách čekání na otevření registrační kanceláře, jsem měla svoji první snídani ve výcvikovém táboře. Snídaně je super, máte na výběr téměř z čehokoliv, co my Evropané jíme (vločky, toasty, ovoce, vajíčka na různý způsob...). Po snídani jsem napsala první tři části blogu, během čehož mi ten ohavný krvelačný hmyz ožral všechny odhalené části těla. Abych potlačila to svědění a bolest kousanců, následovalo plavání v novém bazénu, co tu je teprve dva týdny (ano, přijela jsem právě včas). Pak nastal čas oběda, který byl rovněž báječný. V tuto dobu už jsem za sebou měla 3 sprchy. To pro mě není nic nového, než se tělo přeorientuje na vysoké teploty a extrémně vysokou vlhkost, tak se sprchujete průměrně pětkrát denně. Po týdnu se tenhle počet zredukuje na dvě sprchy denně. Po obědě na mě padla únava, neb za poslední dva dny jsem naspala chabé 3 hodiny v letadle. Inu vydala jsme se vypláznout k tomu krásnému bazénu, ve kterém mi bylo dopoledne tak dobře. Ale rozdíl teploty mezi 11 hodinou dopolední a 3 hodinou odpolední byl více než markantní. Odhaduji, že na sluníčku bylo tak 50 stupňů Celsia. To se nedalo vydržet. Tak jsem se odebrala na večeři - poslední jídlo dne - v 5 hodin odpoledne.
Na večeři mě odchytla kočenka, která tu pracuje. Že prý slyšela, že bych chtěla do obchodu a jestli chci, že tam se mnou zajede. Autobusem. Já byla ráda, že si budu moct koupit nějaké jídlo a thajskou SIMku. Autobusík byl náklaďák, jehož korba byla klec, po stranách dvě lavice. Určitě znáte ten film, kde jedou na svatbu vlakem a původčí říká: "nezastavujeme, pouze přibrzdíme". Tak to vypadá tu. Jen co položízte jednu nohu na korbu, už to s Vámi jede. Vy vlajete za busem a snažíte se našlápnout i druhou nohou. Když už se tam dostanu celá, mrknu vlevo, vpravo, naproti. Jsem v buse jediný bílý člověk. Těch 5 km do nejbližšího obchodu bylo bolestných. Klec Vás tlačí do zad, hrká to, já seděla u nástupu, takže při každém hrbolu namále, že z busíku vypadnu. Už tím nepojedu.
Mezihra: mám cca 30 nových kousanců, připadám si, jako by mě konzumovali za živa. Nade mnou na stropě raz dva tři... asi deset gekonů. Flákaj se, jinak by mě krvelační tvorové nekonzumovali.
Po nákupu kočenka prohlásila, že by chtěla ještě hna přilehrlý trh. Na trhu od všech těch hořáků a pražičů ještě tak o 10 stupňů vyšší teplota. Nakoupila rychle, mě už začalo být těžko. Z nedostatku spánku i únavy. Prej: "počkámě na busík, bude tu coby dup". Prdlačky. Po 20 minutách čekání jsme to vzdala a rozhodla se vzít si regulérní taxi. Ono totiž stát na rozpálené silnici, kde se mihá jedno auto za druhým a čekat na bus, který, kdoví kdy se ukáže, není úplná sranda.
Teď se s Vámi pro dnešek loučím. Opustím to husté hejno krvelačných oblud, které kolem mě krouží. Už skrněj skoro není vidět. Taky bych se nemusela dožít zítřejšího rána....
Žádné komentáře:
Okomentovat