Něco málo informací o Doi Inthanon National Park: nejvýše uložené místo v Thajsku, 2565 m nadmořské výšky, rozloha 482 km čtverečních. Park musíte projet vozem/motorkou, středem se vine hlavní silnice, od vjezdu do parku na konečnou stanici - chedi Phra Mahathat Naophamethanidon v délce 47 km, po jejích stranách se vždy odbočuje na vyhlídky - najdete 3 krásné vodopády - Mae Klang, Wachiratan, Siripum a panenskou přírodu s nejrůznějšími obrovskými stromy, hory, údolíčka plná rýžových polí a skleníků s čajovníkem, a mini vesničky s původními domordoci obývajícími tuhle oblast.
Výlet začal v 8:30 ráno. Nasnídat, jít se Simonem (s ním jsme podnikla tohle dobrodružství) půjčit motorku a vydat se na cestu. Než jsme dojeli do města Chom Thong, kde se odbočuje z highway (řekla bych, že je to obdoba dálnice), měla jsem trošku připeklá záda a Simon hodně připeklé ruce. Najednou se na obloze začaly rojit mraky a deštík začal. Když jsme dojeli na hranice parku, už pršelo celkem dost. Nenechali jsme se odradit a vesele se vydali do parku. Za 20 minut déšť ustal a mi si libovali, že aspoň není takové vedro.
První 3 zastávky byly vodopády, pak jsme si zajeli omrknout rýžová pole, které jsme spatřili ze silnice a našli ci cestičku, jak se k nim dostat. Stálo to za to, rýžová pole jsou ojedinělý architektonický úkaz. A kromě polí a minidomečků místních jsme viděli nejkrásnějšího motýla, co jsem kdy viděla. Měl dost možná přes 15 cm rozpětí křídel, horní obrovká černá, dolní menší křidýlka sytě žlutá a červené tělo. Asi tak 5 minut si kolem nás poletovat a předváděl se. Během stoupání po 47 km dlouhé silnici nás větřík šlehal do tváří a cuchal vlasy a čím výše jsme byli, tak i chladil. Z počátku příjemně, na vrcholu hory už nepříjemně. Poprvní v životě mi byla v Thajsku zima. Když jsme vystoupali na vrchol nejvyššího místa v Thajsku a před námi se rozprostřel výhled na dvě proti sobě stojící chedi (nevím, jak bych přeložila), ani ten "mráz" nám nevadil.
Chedi obklopeny zahradami s všemožnými barevnými květinami a výhledem na celý park. Počasí se střídalo z minuty na minutu, chvíli řerná obloha, mráz a z údolí stoupající oblaka hutné a vlhké mlhy, chvíli svítilo slunce a žhnulo nám do tváří i do zad, pálilo ještě víc již spálené tělesné partie a nutilo naše tělo produkovat velké množství potu. Na fotkách jde dobře vidět, jak vypadají stejná místa z pohledu pod mrakem a bez mraku. Vypdají jinak a přitom sálají stejně krásnou atmosféru klidu a míru.
Cesta parkem zpět dolů byla 3krát rychlejší, než na vrchol (to se nám skoro zavařila motorka, asi není na takové stopupání zvyklá). Už jsme byli docela dost zmrzlí a těšili do nižších poloh na teplíčko. To jsme ale něvěděli, co nás čeká. Vyjeli jsme z parku, začalo mrholit a déšť sílil. Posledních 40 minut cesty domů byly silnice víceméně pod vodou, liják jak "sviňa", provazy vody tekoucí z nebe. My promočení až na morek kostí, vyzmrzaní, navíc v té rychlosti vás velké kapky vody bodají do kůže a vodu máte i v očích, takže se špatně kouká na cestu. Když jsme přijeli do Chiang Mai, vítězoslavně si dali high five :) Zládli jsme to, během dne viděli různé krásy přírody, zažili snad všechny možné druhy počasí od žhnoucího slunce a "simpsonovských" mraků po tropický liják, jako bonus na obloze viděli písečnou bouři (pravděpodobně přivátou z Číny).
Byl to úžasný den, na který budu hodně dlouho a ráda vzpomínat.
Žádné komentáře:
Okomentovat